SŘ o stanovení VaPÚ LPVO BYLVAY – Usnesení o nevyhovění žádosti o přerušení řízení, 27. 3. 2025 – SUKLS253339/2023

SHRNUTÍ: Ústav nevyhověl žádosti účastníka, který požádal o přerušení řízení do doby vyřízení podnětu na přezkum negativního závazného stanoviska MZ ČR. Ústav uvádí, že vyhovění žádosti o přerušení řízení nelze automaticky předpokládat a v uvedeném případě je Ústav vázán závazným stanoviskem MZ ČR a je povinen v souladu s ním postupovat k vydání rozhodnutí.

O negativním závazném stanovisku, kterým se MZ ČR v předmětném správním řízení odchýlilo od závěru poradního orgánu, jsme Vás informovali již ve Zpravodaji z 5. 3. 2025. MAH LPVO BYLVAY následně podal podnět na přezkum závazného stanoviska MZ ČR a požádal o přerušení řízení do doby vyřízení tohoto podnětu na přezkum.

Ústav v reakci na uvedené vydal dne 27. 3. 2025 usnesení, kterým žádosti o přerušení řízení nevyhověl. Argumentuje při tom rozhodnutím NSS z roku 2017, dle kterého nelze automaticky předpokládat, že správní orgán musí přerušit řízení pokaždé, když je o to požádán. V tomto případě je Ústavu navíc zřejmé, že smyslem žádosti je pouze oddálení vydání rozhodnutí, což je v rozporu s účelem institutu přerušení řízení.

Dále, dle ustanovení § 39da odst. 7 ZVZP platí, že: „pokud MZ vydá (negativní) závazné stanovisko (…), Ústav rozhodne v souladu se závazným stanoviskem. (…)“ Ústav je tedy závazným stanoviskem vázán a je oprávněn činit pouze úkony směřující k vydání rozhodnutí. Podání podnětu na přezkum závazného stanoviska tedy není důvodem k oddálení vydání rozhodnutí a dokud závazné stanovisko není zrušeno, je Ústav povinen podle něj ve SŘ postupovat.

Závěrem Ústav uvádí, že se jedná o v pořadí pátou žádost o přerušení řízení a celková doba přerušení již činí 114 dní. Další přerušení řízení tedy Ústav považuje za nepřiměřené.

Institut přerušení řízení je ukotven ustanovením § 64 odst. 4 SŘ, které zní: „Řízení lze přerušit na dobu nezbytně nutnou. (…) správní orgán při určení doby přerušení přihlíží k návrhu účastníka.“ V praxi pak Ústav dodržuje hranici maximální celkové délky přerušení individuálního správního řízení 120 dní bez ohledu na důvod přerušení. Výše popsané usnesení ovšem připomíná, že přerušení nelze automaticky předjímat a v některých – dosud spíše vzácných – případech mu Ústav není povinen vyhovět, což potvrzují také rozsudek NSS a publikace, na kterou Ústav odkazuje – JUDr. Vedrala, Správní řád – komentář.